Archiv odkaz Blog odkaz chat odkaz

Nacházíme se v období hlubokého středověku, v období 13 .století n.l. Vešel jsi právě do državy zvané Ingwirth Hold rozkládající se na západním pobřeží ostrova Irsko. Království se nachází v nelehkém období po převratu. Starý král byl odstraněn a nastávají nové pořádky. Na trůnu stanula jeho mladá vdova Jasmine O'Ravenheart, po boku s temným rytířem Marcusem. Královna vládne pevnou ale láskyplnou rukou se snahou o stabilitu a udržení pořádku. Proslýchá se, že ale uzavřela temnou smlouvu s Temným rytířem a dokonce, že to byla ona kdo starého krále nechal zabít...(čtěte dále)

***NOVÉ ZPRÁVY PRO LID***

Richard Kearney

Nick: Sunny
1. Jméno a příjmení
Richard Kearney
2. Rasa
Vlkodlak
3. Věk
Asi 450 let
4. Pohlaví
Muž
5. Kasta a povolání
Žoldák, momentálně bez práce a bez pána
6. Povaha, vzhled a záliby
Richard je docela přímočará, ač rozporuplná, povaha na to, aby se její základní charakter dal shrnout do více slov. Protože jinak ho pozná pouze velice málo lidí ve výjimečných případech, pokud si někoho pustí k tělu. Nikoliv však doslovně. Richard je příležitostný extrovert s tendencí si nedělat mnoho přátel ani ‚v práci‘, ani v osobním životě. To však neznamená, že s ostatními nevychází. Poučil se však, že čím méně má osob, na kterých mu záleží, tím méně je možnost, že by mohl o nějakého přijít. Cestuje sám, sám se také nechává najímat do služeb různých pánů. Je mu jedno, jakých. Důležité pro něj je, aby zaplatili umluvenou částku a on pro ně tak bude zabíjet. Jedno koho, jedno s kým a jedno jak, jestli ve válce nebo z rozmaru. V jeho povaze se snoubí jistá, avšak uměřená, krutost se surovostí a chladem, který dává do boje nebo obyčejné rvačky. Jsou však horší období, pro které nemá vysvětlení. Bývají to snad dny, kdy je sám tak rozbolavělý, sám tak zničený, unavený a naštvaný nebo vyděšený, že vypne a přestane vnímat. Kdy se člověk stáhne do ústraní a otěže od celého celku z masa, kostí a krve převezme vlk, bestie s touhou po krvi. V takovém případě jako by se dostal téměř do transu, zapomněl na obyčejný svět a nechal adrenalin, ať mu rozbuší srdce na šílenou frekvenci, co ho pohání dál a dál s neobyčejnou energií. Tohle je stav, kdy ho dokonce těší vidět bolest druhých, způsobovat ji, mučit. Tohle je stav, kdy naopak tu svou nevnímá a mnohokrát ho to tak málem stálo život, když téměř vykrvácel z ran, jejichž bolest přehlušilo hlasité bušení krve v uších. Nevyskytují se u něj často, spíš se jedná o stresové situace, se kterými se neumí vypořádat, či dlouhé dny naplněné bojem a krví, až ho k něčemu podobnému samotného dovedou. Boj miluje a za svůj život se dokázal vyšvihnout na šermířskou špičku, zejména s dvěma jednoručními meči, které jsou u pasu. Pro mnohé je otravná jeho věčná drzost a potřeba mít poslední slovo, což bývá sem tam problém, hlavně co se týče šlechticů, kteří nemají rádi, když se jim odporuje. Richardovi obvykle nedělá problém jim jednoduše říct, s čím nesouhlasí a s co se mu nelíbí. S ledovým klidem a vyrovnaností. A malým, trochu povýšeném a arogantním úsměvu v podobě jednoho zvednutého koutku, co z něj dělá někdy sympaťáka a někdy chlápka, se kterým byste nejraději mrkli o zeď. Na nic ci však nehraje – pokud je milý, je milý. Pokud ne, hravě to poznáte i přes úsměv sarkasmem nebo tónem položeným na daná slova. A také právě danou upřímností, protože lež… ta není pro něj. Ani ta prospěchářská, ani ta milosrdná, protože ačkoliv o sobě nikdy netvrdil, že má čest, díky tomuto ji v jakémsi stavu stále ponechává. Vždy z něj vypadne pravda, ač někdy pomalu. Jeho styl boje však není čestný. Nemusí být. Snoubí se v něm jen touha zabít nepřítele a naopak touha po svém životě. Úskočný, rychlý, neváhající použít jakékoliv slabosti, nepozornosti nebo prostředku, aby vás dostal. Takový on je.  Není ten typ, co by se zrovna upejpal a odpíral si slasti v podobě pití a žen, spíš naopak. Nikdy však nedával ženám falešné iluze o domku a dětech, každé bylo vždy jasné, o co mu jde a o co mu nejde. Jedna noc, to je celé, nikdy nic víc, nikdy nic míň, pokud se však neobjevily některé… které jednoduše nemohly jen tak zmizet, protože byly něčím příliš výjimečné. A k pití a alkoholu? Nestačí snad říct, že jeho hlavním zázemím je krčma, kde tráví většinu volného času? Protože v ní se také nejlíp shání kšefty a zapomíná, kým je…
Toto souvisí s druhou stránkou osobnosti, která je přístupná jen velké menšině lidí. Momentálně? Nikomu. Obvykle totiž tyhle věci s nikým nerozebírá, nechává si je pro sebe a krom malých záblesků ani nepoznáte, že něco takového v sobě má. Tohle je jediná odbočka od tendencí nic nehrát. Je to jistý druh sebenenávisti, opovrhováni pro vlastní slabost a zbabělství. Proč? Protože udělal i to, co udělat nechtěl, jen protože uposlechl rozkaz, ačkoliv morální přepisy i jeho svědomí říkalo, že je to vysloveně špatné. Protože nikdy neměl na žádný podobný risk dostatek odvahy, jen jednou a to se mu šeredně vymstilo. Od té doby si hledí svého a to ho pomalu, ale jistě a trochu ironicky ničí, protože to dělá právě proto, aby přežil o den dýl a nepopravili ho jako dezertéra. Richard technicky není špatnej, má svou lepší stránku, díky které je schopen pomoci, někdy zamlčet malou holku, zlodějku, aby nepřišla o ruku, jindy pomůže kamarádovi pryč z bojiště, ač to může znamenat jeho konec v nepozornosti. Ale tohle jsou záblesky, intuitivní chování, většinou? Se raději stará sám o sebe, což pro něj není úplně přirozené. A právě za tohle se nesnáší, ve snech ho straší ti, které zabil, ať přímo či nepřímo, uvědomuje si vrstvu krve na svých rukou a neschopnost ji smýt, ba naopak ještě vršit, svého brutálního a krutého vlka, který se občas probere a udělá z něj nemyslícího vraha. A při tom zbabělce, který neudělá nic, aby to změnil. Tohle všechno je však hluboko pod povrchem a jediné, co to dává najevo, je snad krátké vyhasnutí té veselé a rozverné jiskry v zelených očích, co se na malou chvíli zdají jednoduše smutné.
Krom alkoholu, žen a adrenalinu v boji je však ještě pár klidnějších věcí, kterým holduje. I když by to mělo být naopak, miluje zimu. Dobu, kdy krajina spí, ačkoliv občas mrzne venku jak pes a nadává. Přesto mu zima vždycky dávala jakýsi vnitřní klid, pomohla mu vzpomínat, ale na dobré. Miluje noci strávené venku, pod hvězdami, jen sám se sebou, kdy ho nic neruší. Stále je se svou duší divokého tvora ten, co volnost potřebuje. A cestu… Nikdy nevydrží dlouho na stejném místě, naopak, jednou je tam… a tu zas jinde. Oproti tomu nesnáší přelidněná města, povýšené autority, které dávají až příliš okatě najevo, o kolik jsou důležitější. A strach… strach má přes všechno ze smrti, z toho, co je po ním. Z velkého černa a ničeho. A z toho, že jednou bude úplně, úplně sám proti světu, bez nikoho, na koho by se v nejhorším mohl obrátit, což je snad největší ironií jeho samotného – samotu vyhledává a také odmítá.
A nyní krátce k samotnému vzhledu. Nic zajímavého, nic neobvyklého. Již zmíněné zelené oči, světle hnědé vlasy a k nim také strniště, které prakticky vždy pokrývá tvář. Rty s úsměvem, na nose a tvářích lehký náznak pih, které se však rýsují převážně přes zimu. V létě, když pleť chytne o něco tmavší odstín, jsou s ní barevně téměř totožné. Jeho postava je docela vysoká, měří rovných 185 cm a celkově je rozložitý a ramenatý, ač je s podivem, jak rychle a hravě, měkce a tiše se dovede pohybovat. Obvykle ho lze zahlédnout v oblečení zemitých barev, tedy odstínů hnědé a zelené, co snadno splyne s okolím. Kalhoty, vysoké jezdecké boty z hnědé kůže a měkkou podrážkou, co umožňuje tichý pohyb, košili a kabátec, který občas překrývá drátěná košile s krátkým rukávem, či v zimě dlouhý kabát podšitý kožešinou, který si toho zřejmě zažil už mnoho. Pod ním pak opasek, za kterým jsou připnuty dva jednoruční meče. Drahé, ač to tak nevypadá. Jílec i čepel je strohá a určená přesně ke svému účelu – boji a zabíjení. Dýka v botě je jenom pojistka, kdyby se něco pokazilo. Nátepníky, kožené rukavice bez prstů. Brnění nenosí nikdy. Příliš zpomaluje, omezuje v pohybu. S tím, kolib válek vybojoval, kolika bitvami si prošel, není s podivem, že má na těle také několik jizev. Většina ran se zahojí bez zjevného znaku, ale ty způsobné stříbrem nikdy. Díky tomu se mu na pravé straně žeber rýsuje dlouhá jizva v památce na sekanec. V levém rameni pod klíční kostí, která se tehdy zlomila a už nikdy úplně nezahojila, protože stále bolí, zas jizva po probodnutí. Za uchem jen krátká nenápadná rýha po šípu, co mu málem skončil v oku. I tak z toho bylo hrozně krve. A nakonec na noze, pod kolenem, když se mu někdo pokoušel vyřadit z provozu nohu a konečně ho dostat pod zem. To první se mu očividně povedlo, to druhé ne.
Jeho vlčí podoba je… nu, opravdu hezká. Mohutný huňatý vlk se srstí čistě bílé barvy s jantarovýma očima protkanými zelenými paprsky. Tlapky z bílé přechází do ocelově šedé a vytváří tak ušmudlané ponožky. Prakticky nikdy nevrčí, nevydává žádné zvuky, jen pokud ho něco opravdu hodně vytočí – jinak je tichý. A snad právě o to výhružnější.

7. Životopis
Bez padesáti let půl tisíciletí… To není krátká doba pro život. Rozhodně ne pro muže, který si někdy na samém začátku myslel, že nebude žít déle než padesát let, protože víc? To je luxus vyhrazený pro šlechtice a pár šťastlivců s tuhým kořínkem nebo obrovským štěstím, když nepodlehnou epidemiím nemocí či hladu. Richardův začátek života nebyl nijak neobvyklý. Narodil se jako obyčejný člověk jakožto prvorozený syn do rolnické rodiny a rodiče s ním měli od začátku velmi jasný záměr – ten, aby ji pomohl na skromném poli, které už dávno přežilo své úrodné období, uživit rozrůstající se rodinu, než jejich počet vzrostl na rovných šest. Pokud by se na to podíval dneska, s pohledem a roky, které má, ozval by se, že to byl život. Ráno vstát, postarat se o to nejcennější, co měli, tedy dvě zkostnatělé krávy, dopoledne a odpoledne se dřít na panském a večer zase na vlastním, aby mohl ráno vstát a celé se to opakovala. Jediná výjimka byla neděle, kdy nemuseli chodit na panské a mohli se starat pouze o své s volným večerem, což byl luxus, co obvykle strávil spánkem či s malou sestřičkou pobíháním po lese. Asi není správné říct, že byla jeho oblíbeným sourozencem. Jenže tak to je. S dalšími dvěma bratry si nikdy příliš nerozuměl, kdo ví, čím to bylo. Možná tím, že byli příliš rozdílné povahy. Oni byli usedlí realisté, na svůj věk až příliš, co si uvědomovali své postavení ve světě. Richard byl tak trochu snílek, který chtěl z tohoto života zmizet, dělat něco víc, něco záslužnějšího. Jeho sestřička byla stejná. Malá bláznivka, sluníčko, co nikdy neztrácelo dobrou energii a úsměv na rtech, až to bylo s podivem. Snila o dobrodružstvích, cizích krajích a velkých hradech. Richardovi se to však na rozdíl od ní splnilo.
Měl jednu nespornou výhodu – byl muž. Hádka s rodiči, když se objevili verbíři pro mužstvo tamějšího kraje, byla velká a dlouhá a končila Richardovým odchodem, kdy se nerozloučil ani se sestřičkou. To je něco, čeho dosud lituje snad nejvíce. Protože pak ji už nikdy neviděl, nikoho ze své rodiny. Když se jednou vrátil domů, jejich domek vlastnil někdo jiný. Ptal se, příliš toho nezjistil. Jen že rodiče zemřeli před dlouhou dobou a sourozenci zmizeli, aby se také neudřeli k smrti. On by dopadl stejně, ale odešel s verbíři, odešel z kraje a začal se cvičit. Práce na poli ho vycvičila na fyzickou námahu i psychickou vůli. A zároveň věděl, že se do podobné práce nikdy nebude chtít vrátit. Když mu něco nešlo, stokrát to opakoval. Snažil se. Nemohl být nejlepší, ne v jeho postavení, ne s jeho prostředky, ale chtěl být přinejmenším schopný, aby přežil první střety a časem… časem se uvidí. Stále měl své sny, že? Díky kterým si svůj žold chránil a na rozdíl od ostatních nehýřil v hospodách s děvkami.
Bylo mu to docela k dobru. Měl v sobě jakousi surovou dravost, co mu pomáhala přežívat. Jenže ne plnit si hloupé bláhové sny, protože… někdy kolem třiceti mu začalo docházet, že takhle bude žít pořád a jednou tak také zemře. Protože ze snílka se pomalu po všech bojích stal také zatrpklý realista bez smyslu pro humor, jen unavený, že by spal na sto let. Stále se snažil, ale už nevěděl pro co. Odešel z armády, stal se žoldákem bez cti na volné noze, aby měl do pusy s ještě pár muži, které poznal. Nestaral se o to, pro koho bojoval, nebylo to důležité. Jeden si nemůže vybírat. Záleželo jen na jednou - vidět, jak se řady spolubojovníků a kamarádů, díky nimž se řady známých postupně menšili, bylo mu jasné, že jednou skončí stejně, jen neznal bitvu.
Noc, úplněk a kroky, tiché jako ona sama, tak začal jeho konec. I začátek. Nikdo útok nečekal, všechny překvapil. I jeho, neboť sotva, co se dokázal vyhrabat z pod přikrývky a popadnou zbraň, stál proti němu vlk. Nechápal, ale nestaral se, vůle přežít byla silnější, než aby ho zajímalo, proč proti němu vyráží zvíře. Stejně mu to nevyšlo. Stejně bylo zvíře moc silné a dvakrát těžší, hravě ho porazilo. A Richard by se do teď vsadil, že při pohledu do jeho očí neplánovalo nechat ho přežít. Ale on měl a má tuhý kořínek. Přežil. A konečně pochopil, co bylo zvíře zač – vlkodlak. Stal se jím totiž také.
Od té chvíle to šlo ráz na ráz. Musel odejít hned po prvním úplňku, protože přeměna byla nečekaná a bolestivá. Té bolesti se nikdy doposud úplně nezbavil a jeho změna kožichu bývá obvykle dlouhá, bolestivá a pokud se musí proměnit víckrát, také vyčerpávající. Dalo mu to však sílu a rychlost, jakou jiní neměli. Regeneraci také. A dlouhý, opravdu dlouhý život, který však promrhal. Zdokonalil se v boji, avšak ne u mistrů. Zkušenostmi, díky toho je také jeho styl přímočarý, jednoduchý, ale účinný a praktický. Střídal skupiny žoldáků, ale přátele nevyhledával. Příliš mnoho jich viděl umírat, což je únavná činnost, která postupně vysaje z člověka život. Časem už to nebyly skupiny, jen on sám, dokud se nenechal najmout do jedné z armád. Válka šla a on šel za ní. Nevyhledával boj, ale tak se mu nevyhýbal. Začal pít, protože jeho staré hodnoty? Ty zatratil, zapomněl na ně. Přestaly být důležité. Jen jednou za měsíc, vždy při úplňku, zmizel a nikdo o něm do rána neslyšel. Až na vytí, které se ozývalo z hloubi lesa.
Každý má však v životě jednu lásku, jednu ženu v jeho případě, pro kterou je schopen toho udělat opravdu, opravdu mnoho. Ta jeho byla… kdo ví, co byla. Rusovlasá, roztančená, vášnivá, která mu během pár dní ukradla srdce a pro niž by byl schopen vrátit se k tomu, o čem dřív smýšlel jako o ideálním životě. Vychytralá s ostrý jazýčkem. Jenže po nějakém čase se ukázalo, že má přece jen jednu vadu na kráse. Odpor k jeho druhé stránce, té vlčí, když jí o ní řekl. Strach, který nebyla s to překonat a který mu dala dost jasně najevo. Asi právem, tehdy už v sobě měl zakořeněnou svou brutálnější osobnost, se kterou se však nikdy nesetkala. Nemohla s ním být v jedné místnosti, natož v jedné posteli, ač si to nechtěla přiznat ona ani on. Začala vyhledávat jiné, více lidské, méně nebezpečné. Začala se mu vyhýbat, až jednou zmizela úplně a nenechala po sobě ani střevíček. Nehledal ji. Vzal to, měla svůj důvod, ale od jisté chvíle si tak začal cit zvaný láska držet dál od těla. Protože každý den až do jisté doby zjišťoval, jak hrozně mu vlastně chybí. Nechával ji přicházet v podobě děvek v noci, až zbyly jen ony samotné. Ironií je, že později o ní ve stejném městě slyšel. Zabili ji. A udělal to člověk. Tohle… tohle všechno je ale už hrozně dávno.
A tak se vrátil na starou dráhu. Bojoval, zabíjel, pil a noci probděl s pochybnými ženami. Bez hodnot a bez ideálů, jen se sebou samým, unaveným tím vším, ale přesto ne tak schopným, aby začal jinak nebo naopak skončil úplně. Navenek sebejistý a uvnitř zlomený, tulák, co jde od města k městu. Někdy sám, někdy s někým, kdo mu udá směr. A stejně tak se dostal do Ingwirth Holdu, aniž by znal jeho historii či jeho název. Zajímá ho jediné – jestli se pro něj najde nějaká práce.
8. Schopnosti                               
Klasické vlčí schopnosti, je tedy silnější a rychlejší než lidé, díky tomu je také velmi zdatný šermíř a obecně dobrý s chladnou zbraní v ruce. Také smysly má vycvičené a našponované, takže je používá dost často. Hlavně, co se týče sluchu, takže dostat se k němu nepozorovaně a neslyšeně je opravdu těžké. Naopak on sám je dost šikovný na to, aby vás s drzým úsměvem překvapil zezadu, protože si ho jednoduše nevšimnete. Co však pokulhává a čím si všechno kompenzuje, to je bolestivější a nepříjemnější přeměna, než je u mnohých vlkodlaků. A to i při úplňku, takže pokud to není nezbytně nutné, obvykle zůstává člověkem.
9. Ostatní
Jensen Ackles
10. E-mail

Žádné komentáře:

Okomentovat